PŘIZNEJ SI TO

JSI MAMÁNEK?

CO Z TEBE DĚLÁ MAMÁNKA?

A CO NA TO MÁMY?

Eva Zámečníková

Ivana Nováčková

Jitka Rejtharová

Jana Svobodová

Jsem mamánek protože chci, nebo protože ho ze mě udělala máma? Jsme to my, kdo je závislý na nich nebo jsou to ony, které jsou závislé na nás? Nebyli bychom přece mamánci, kdyby nám to nebylo umožněno. Neviňme je za to, že tu pro nás jsou, ale neviňte ani nás za to, že se na ně spoléháme a jsme na nich závislí. Vztah matky a dítěte je a vždy bude tím nejsilnějším poutem, je to láska, která nikdy nekončí, ale i ta by měla mít své hranice. Ale kde je ta zdravá hranice?

Osamostatňování se je…

velkým tématem každé rodiny bez ohledu na to, jak velké ratolesti má. Jde o jakýsi komplexní proces, který se projevuje v různých etapách života dítěte.

Bez osamostatňování by nemohlo dělat pokroky a učit se návykům, které jsou pro život potřebné. Ty nejsilnější tendence samostatnosti, které burcují k rozvoji, nastávají u dětí v předškolním věku a potom v pubertě. Jenže, co dělat, pokud se dítko už jakž takž odpoutalo, má plně vyvinutou integritu, zvládá sebeobsluhu i rozhodování, ale s rostoucím ochlupením na bradě nepřichází snaha posunout se a být skutečně samostatným?

„Děti přirozeně tíhnou k osamostatňování. Záleží potom na rodiči, jestli tento proces podpoří.”

-Jana Růžičková

Na to jsem se ptala psycholožky Mgr. Jany Růžičkové v jedné z jejích ordinací v Pražské Uhříněvsi.

Paní doktorka v podcastu upozornila na fakt, že rodiče mají v dnešní moderní době bližší vztah s dětmi, než tomu bylo dříve. Podle paní doktorky to vedle problémů souvisejících se složitostí dob dřívějším, má také spojitost s „trendem vše pro dítě”. Trend ve výchově a vedení dětí, který je založený na respektování individuality malého člověka je dnes čím dál tím víc populárnější. Tzv. moderní matky zakládají svou výchovu na respektu a nenucenému vedení, které je utvrzováno prakticky neustále . Samozřejmě jako každé nové metody můžeme pozorovat i zde zásadní chyby, které mohou mít velké dopady na psychice dítěte v pozdějším věku. Tou možná nejzásadnější je nedodržování hranic a absolutní absence režimu, který vyžadují především školkové děti.

Často se stává, že ve výsledku rodiče nedovolí pocítit svému dítěti odpovědnost za vlastní činy. Paní doktorka se v podcastu zmiňuje o tom, že zná případy, kdy rodiče své děti například vozí do školy i v patnácti letech. Vzpomíná na sezení, kdy dospělý syn nepřenesl přes srdce, že jeho matka navázala milostný vztah.

Z výsledku dlouholeté praxe paní Růžičkové plyne, že problémy v osamostatnění nejsou zapříčiněné výchovnými trendy posledních let, ani neochotou rodičů vést své dítě k nezávislosti.

„V pubertě si rodiče často přejí, aby se už dítě odstěhovalo.” -Jana Růžičková